Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

Oligofruktóza - v čem je obsažena

V čem je obsažena

Inulin obsažený v potravinách je syntetizován na oligofruktózu. Inulin je jemný bílý prášek, chuťově působí sladce, ale neštěpí se amylázou, takže lidský organismus ho neumí využít. Ve střevě se tedy chová jako rozpustná vláknina. Enzymová hydrolýza inulinu přirozenými endoglykosidázami rostlin, takzvanou inulasou neboli β-1,2-fruktan fruktanohydrolázou, poskytuje oligofruktany.

Oligofruktóza je obsažena v níže uvedených potravinách.



Topinambur

Topinambur se především pěstuje pro využití hlíz jako suroviny na výrobu fruktózového sirobu. Kvůli příznivému poměru fruktózy a glukózy po hydrolýze inulinu se doporučuje zpracovávat hlízy od října do prosince. Chuť syrových hlíz je nevýrazná. Po přechodu prvních mrazíků se chuť dotváří a hlíza se stává specificky nasládlou. Syrové hlízy se využívají jako součást zeleninových salátů, lze je používat do polévek a dušených jídel. Hlízy se například mohou nastrouhané přidat v podílu cca 10 % ke strouhaným bramborům při přípravě bramboráků nebo brynzových halušek. Sušené plátky lze přidávat do přesnídávkových směsí se zvýšeným obsahem vlákniny nebo do výrobků typu müsli. Dále je možné topinambury využít na výrobu dřeně, která se používá v pekařství a cukrářství.

Zde můžete vidět cenu topinamburu.



Čekanka

Čekanka obecná je vytrvalá bylina s přímou lodyhou dosahující výšky až 120 cm, tuhou, obvykle větvenou, lysou nebo krátce štětinatě chlupatou. Přízemní listy tvoří růžici kracovitě peřenoklaných zubatých listů, lodyžní lístky jsou podlouhle kopinaté a slabě zubaté. Úbory mají 3 až 4 cm v průměru a jsou barvy modré, vzácněji růžové až bílé. Květní úbory mají jazykovitý tvar. Květy čekanky byly v minulosti přirovnávány ke smutným očím dívky, která očekává návrat milého z vojny. Odtud také zřejmě vznikl český název rostliny. Kořen je válcovitě vřetenovitý, tuhý, jindy řepovitě ztlustlý a dužnatý. Plody jsou obvejcovité nažky bez chmýru s korunkou štětinek na horním konci. Pro pěstování čekanky se doporučují půdy výhřevnější s dobrou zásobou živin, ne však půdy těžké a kamenité. V těžké půdě se kořen při sklizni láme, protože je křehký. V zemi tak zůstává 15–20 % hmoty kořene, a to má dva negativní důsledky. Kořen roní šťávu, což jednak zhoršuje jeho technologickou jakost a jednak ulomené kousky kořene obrážejí a zaplevelují pozemek v příštím roce. Čekanka je nenáročná na předplodinu. Optimální jsou obiloviny a brambory, ale není vhodné sít čekanku po kukuřici, slunečnici, hořčici a řepce. Výsev se doporučuje na konci dubna, kdy teplota půdy dosahuje asi 10 °C. Rostlina je citlivá na mrazíky. Výsevová vzdálenost se doporučuje 60–80 mm s následným jednocením do hloubky 5–10 mm. Vzdálenost mezi řádky pak 450 mm. Vzhledem k pomalému počátečnímu vývoji čekanky, citlivosti na půdní škraloup a nedostatečnému sortimentu účinných herbicidů během vegetace se doporučuje minimálně dvakrát plečkovat. Optimální doba sklizně by měla být daná maximální výtěžností inulinu, obvykle se doporučuje druhá polovina října. Čekanka se používá hlavně na výrobu cikorky.

Zde můžete vidět cenu čekanky.



Černý kořen

Černý kořen, botanicky správně hadí mord španělský, pochází ze Středozemí. Až v 16. století vznikly v jižní Evropě první prošlechtěné formy. Dnes je pěstování této rostliny rozšířeno zejména na jihu Ruska, v Itálii, ve Švýcarsku a v Německu. Také u nás má poměrně dlouhou tradici, i když omezený rozsah pěstování. Jedná se o rostlinu vytrvalou a mrazuvzdornou. V prvním roce vytváří růžici celokrajných, dlouze kopinatých tuhých listů. Kořen je válcovitý, štíhlý, asi 40 cm dlouhý, který v podmínkách dostatečně hluboké půdy nevětví. Povrch kořene má popelavě hnědočernou barvu, dužina je čistě bílá, s vynikající jemnou mandlovou chutí. Druhým rokem a v dalších letech vytvoří rostlina metr vysoký rozvětvený stonek se žlutými květními úbory příjemné čokoládové vůně. Černý kořen lze konzumovat syrový, kdy jej oškrábeme a očištěný vložíme do okyselené vody, aby nezhnědl. Syrový kořen se používá nejčastěji do salátů, pomazánek, nákypů a předkrmů. Častěji se však zpracovává vařením, v tomto případě se jen očistí a loupe se až po 25 minutách vaření ve vodě se solí a citronem. Používá se do polévek a omáček. Může se také smažit jako řízky nebo v těstíčku, přidávat k pečenému masu a zapékat s jinou zeleninou. Lze jej také nakládat do sladkokyselého nálevu.

Zde můžete vidět cenu černého kořene.



Artyčok

Artyčok pochází ze severní Afriky a do jižní Evropy, kde se dnes zejména pěstuje, se dostal pravděpodobně prostřednictvím Arabů již v 8. století. Artyčoky mají rozvětvenou lodyhu, až 180 cm vysokou. Na konci květních stonků mají mohutné dekorativní úbory modrofialových květů, kvetoucích v červenci a srpnu. Artyčoky vyžadují hlubokou lehčí humózní půdu s vysokým obsahem živin, slunné a teplé stanoviště. Pěstují se ze sadby nebo dělením oddenku. Sadba se může vypěstovat výsevem semen v únoru nebo březnu. Dobře vyvinuté, ještě nerozvinuté květní úbory se sklízejí od června. Zákrovní listy mohou být tmavozelené. Na zimu k rostlinám je dobré přihrnout půdu, odstřihnout květy i listy těsně u povrchu a přikrýt artyčoky slámou nebo chvojím. Mohou se také vykopat i s kořeny a uložit na zimu do sklepa, pařeniště nebo fóliovníku. Artyčoky jsou oblíbenou pochutinovou zeleninou v zemích kolem Středozemního moře. Používají se části květních úborů, konkrétně dužnaté zákrovní listeny a květní lůžka. Očištěné se upravují různým způsobem, ponejvíce jako salát s octem, citronem nebo olejem. Výborně chutnají i dušené, grilované, smažené i pečené. Hojně se také nakládají.

Zde můžete vidět cenu artyčoku.

Zdroj: Oligofruktóza
Zveřejněno: 6.9.2015



SiteMAP